Nehezcí lidé, kteří přesto zasunuli

14. března 2017 v 11:50 | Kazimír Kraťas

Pro dnešek jsem pro vás sestavil seznam lidí, kteří nejsou žádní krasavci, přesto se jim však povedlo najít si partnera, či aspoň někdy v životě zasunout. Každý, kdo dokáže zasunout, je pro mne automaticky hrdina, ale pokud je ten někdo ještě k tomu nepohledný, tak se z hrdiny rázem stává superhrdina. Tento seznam samozřejmě nezahrnuje všechny takové lidi, pouze ty, na které jsem si vzpomněl. Ale časem budou přibývat další, až si zas nějakého náhodou vybavím...
 

Ztráta poslední naděje

14. března 2017 v 0:13 | Kazimír Kraťas

Nedávno jsem na Googlu hledal cokoli, co souvisí s panictvím. Různé příběhy lidí, postřehy a názory na fórech atd... To dělávám poměrně často. Je zajímavé se tím pročítat. Občas mi to dodá naději, když vídám příběhy lidí, kteří jsou panici i ve třiceti nebo šedesáti letech. Jiní dokonce do smrti. To znamená, že mám před sebou ještě drtivou většinu nešťastného a nenaplněného položivota v celibátu. Jak pozitivní a optimistické vyhlídky!

Až do této chvíle jsem se utěšoval a žil jsem v naději, že se mi třeba jednou podaří zbohatnout a možná díky tomuto jmění nakonec přeci jen nějakou partnerku naleznu. Ale dokonce i tato poslední zoufalá naděje se mi nyní rozpadla jako domeček z karet. O čem že to mluvím? Nuže, přečtěte si tento článek z Blesku - odkaz zde (pravda, Blesk sice není zrovna seriózní, ale tu samou zprávu jsem viděl i na webu Aktuálně a dalších jiných zahraničních webech). Pokud to číst nechcete, shrnu to: Dvaceti dvou letý panic se rozhodl povraždit dívky, které ho do té doby odmítaly. Nakonec se mu jich podařilo zabít šest.

Teď ale přichází nejdůležitější část. Byl z bohaté rodiny, mohl si dovolit vše, co chtěl, jen to nejluxusnější zboží. Jezdil v Bávu, oblékal se jen do oblečení nejvyhlášenějších značek, v letadle létal první třídou... A i přesto všechno byl stále panicem! Krom toho, vlastně ani nevypadal vůbec špatně. No, posuďte sami:


Takže si to shrňme - tento týpek, Elliot Rodger, měl peněz jako šlupek, špatně taky nevypadal a přesto nikdy nezasunul! Když to porovnáme se mnou (jsem odporný a bez peněz), jednoduchou matikou nám vychází, že pokud nezasunul on, tak já už vůbec ne... A nic mi nepomůže, ani když někdy v budoucnu zbohatnu.

Paráda, další z mnoha marných nadějí se mi hroutí...

"Nejsi můj typ"

24. února 2017 v 18:58 | Kazimír Kraťas |  Průpovídky, co mě serou

Pokud něco fakt nemůžu vystát, a to nejen u holek, je to právě neupřímnost a mazání medu kolem huby. Ani nevíte, kolikrát už jsem za svůj život slyšel od holky "Promiň, nejsi můj typ." Ahá... Wow, tak to teda jo, holky. A kdo je teda váš typ? Snědý vysoký svalnatý Španěl, milionář a majitel sporťáku a vily na Bahamách? Ten by váš typ byl hned, co?
 


"Na vzhledu nezáleží"

17. února 2017 v 21:24 | Kazimír Kraťas |  Průpovídky, co mě serou

Ach, jak já miluji tohle zachcané moudro: "Na vzhledu nezáleží."
Jděte už někam. Jasně, že na vzhledu záleží! A to teda kurevsky hodně záleží! Byl by snad cukrouš Ian Somerhalder tak oblíbený herec, kdyby vypadal jako já? Poslouchal by snad někdo songy Justina Biebera a vylepoval si jeho plakáty do pokoje, kdyby vypadal jako já?!? Jasně že kurva ne! I kdybych byl ten nejcharismatičtější, nejsebevědomější, nejinteligentnější a nejzábavnější týpek pod sluncem, s mým vzhledem by se na mě každá holka štítila byť jen plivnout.
Vzhled prostě vládne světu!

Holky to mají naprosto jednoduchý. I ty, které vypadají poměrně obyčejně a celkově průměrně, mají minimálně desítku nápadníků a obdivovatelů. Ty nejhezčí si pak můžou ukázat na libovolného muže a ten se před nimi hned začne plazit v bahně. Špatný to mají jen ty nejošklivější holky, ty jsou na tom srovnatelně jako oškliví kluci. Holky však mají výhodu, že úplně stačí, když budou cvičit a posilovat, aby měly pěknou postavu a pevný zadek. Potom už je každýmu jedno, jak která vypadá v obličeji, přinejhorším stačí nasadit na hlavu pytel.

Ale ošklivý kluk jako já si nikdy nevrzne, ať už je jaký je. Průměrný kluk tomu sice může vyjít naproti tím, že bude třeba vtipný, ale i tak musí ve finále spoléhat na štěstí a náhodu. Jisté to má jedině nadpůrměrně vypadající kluk, který si prostě vždycky někoho najde i kdyby byl totálně vygumovaný nebo nudný...

Proto se už těším, až konečně půjdu na svou vytouženou plastiku ksichtu. Vsadím se, že až se budu vracet s novým obličejem domů, vejdu do dveří ověšen ženami...

1000 + 1 důkaz ženské zkaženosti

10. února 2017 v 19:03 | Kazimír Kraťas
Dneska vám dokážu, že více než padesát procent holek jsou zkažené děvky. Uvidíte to názorně ve screenech z různých internetových stránek. To vše doprovázené mými žertovnými komentáři na úrovni!

Důkaz reinkarnace

3. února 2017 v 14:07 | Kazimír Kraťas

Reinkarnace. Toto téma je velice fascinující a vsadím se, že mnoho lidí nad ním aspoň jednou v životě uvažovalo. Existuje? Neexistuje? Kdo ví? Já to vím! A nyní vám též odprezentuji jeden velice pádný důkaz, který otázku reinkarnace vyřeší a zodpoví jednou pro vždy. Reinkarnace totiž skutečně existuje a já vám to teď dokážu!

Chci se nechat vykastrovat!

2. února 2017 v 21:14 | Kazimír Kraťas

Chci se nechat vykastrovat. A tím "vykastrovat" nemyslím jenom nějakou sterilizaci, podvázání chámovodů či něco na ten styl. Tím "vykastrovat" myslím nadobro se zbavit varlat. Nechat si je zkrátka chirurgicky odebrat. Možná se divíte, proč se chci nechat vykastrovat. Většina mužů by si nenechala na nářadí sáhnout ani kdyby jim za to platili. Kdežto já sám bych si za to klidně velmi ochotně a rád připlatil. Důvod je prostý. Už jsem se dávno smířil s tím, že zemřu sám a že nikdy nebudu mít holku. Jsem nešťastný a v depresích. Jsem panic a ještě k tomu naprosto odpudivě vyhlížející. Nicméně, přestože je s tím můj mozek smířený, hormony si pořád dělají, co se jim zachce. A já už toho mám dost! Stačí abych viděl hezkou holku na ulici a hned jsem vzrušený. Krom toho jsem permanentně roztoužený a nažhavený jako řeřavý uhlík. A jak říkám - už toho mám kurva dost! Už nechci být otrokem svých tužeb! Vím, že to asi vy, kteří máte sexu plný kotel, nemůžete pochopit. Ale je to podobné, jako byste umírali hlady a museli sledovat hostinu, kde se stovka lidí cpe, až jim za ušima praská. Domnívám se, že by mi kastrace pomohla smířit se lépe s tím mým panictvím...
Masturbace nepomáhá. Samozřejmě, orgasmus je orgasmus, ale vždycky když je po všem, tak si musím chtě nechtě přiznat, že jsem nula a bez své vlastní ruky bych orgasmu nikdy nedosáhl. Do bordelu nechci, protože ten pocit by byl asi hodně podobný. "Jsi nula, protože sis musel zaplatit velký prachy za něco, co mají okolo tebe všichni zadarmo".

Možná to vidím příliš růžově, ale opravdu se domnívám, že bez sexuálního apetitu by se mi žilo mnohem lépe... Krom toho - kastraci vnímám jako svou morální povinnost. Musím se ujistit, aby byla definitivně zničena možnost šířit dále moje nechutné zdegenerované geny. Sice si myslím, že nejspolehlivější antikoncepcí je můj vzhled, ale ani to není 100%. Co kdyby se někdy stalo, že mě znásilní nějaká naplech ožralá flundra, která si mě v alkoholovém opojení splete s Brucem Willisem? Musím myslet na vše.

Co bych chtěl v životě dokázat?

2. února 2017 v 20:00 | Kazimír Kraťas

V životě mám své sny. A abych se v těchto snech snáze orientoval, rozhodl jsem si je zapsat na takový speciální seznam. A protože nejsem žádný troškař, nezdráhal jsem se do svého seznamu zařadit úkoly těžké až téměř nesplnitelné. Zaujalo vás to? Pak se na můj seznam mrkněte! Všechny úkoly jsem si lehce seřadil vzestupně od těch nejjednodušších až po ty nejtěžší.

Černovláska z vlaku

29. prosince 2016 v 11:18 | Kazimír Kraťas
Dnes se s vámi podělím o můj zážitek z vlaku. Už ani nevím kdy to vlastně bylo, ale jel jsem tehdá z Prahy do Plzně. Bylo parné léto a já hledal prázdné kupé. Sedím totiž neraději sám, občas se mi stává, že se se mnou některé povídavé stařenky dávají ve vlaku do řeči. Vím, že to myslí dobře, ale sakra pes! Já se stydím i před vlastní babičkou, tak ještě aby na mě mluvila nějaká cizí. No to je jedno, procházel jsem vlakem, ale nikde žádné prázdné kupé. V každém vždy sedělo několik lidí. Až nakonec jsem to zpozoroval - prázdné kupé! Tedy ne tak úplně prázdné... seděla tam krásná, krásná, krááásná, naprosto nádherná černovláska. Měla džínové kraťásky, které zakrývaly jen to nejnutnější. Nohy měla přehozeny jednu přes druhou. Takové krásné nožky! Štíhlé a hladké! Na sobě měla krátké bílé !!!upnuté!!! tílko, které sahalo jen k pupíku, v němž se blyštil stříbrný piercing. Už si to přesně nepamatuju, ale vsadím se, že jsem vyvalil oči, jako bych právě spatřil UFO... a možná, že i slina mi stekla po bradě. Hned se mi pokroutil pendrek v kalhotech. Rozhodl jsem se, že takovou šanci si teda rozhodně nemůžu nechat ujít! Vkročil jsem do kupé.
"Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal jsem se a usilovně jsem se při tom snažil, aby se mi nepodlomila kolena nervozitou. Stačilo by, aby do mě někdo hypnul a sesypal bych se jako domeček z karet. Holka zdvihla hlavu od svého iPhonu a rychlým pohledem si mne změřila. Nadšeně nevypadala, ale neřekla nic. Opět se začala věnovat svému telefonu, asi tam chatovala s nějakýma klukama. O takovouhle se určitě musí rvát! Mlčení znamená souhlas! Tak jsem si sedl přesně vedle ní. Přehodil jsem si nohu přes nohu, abych zakryl erekci. Hned jak jsem vkročil do kupé, mne uhodila do nosu omamná vůně jejího parfému. Naprosto mě to dostalo. Nejradši bych se na tu holku přisál jak pijavice a už do konce života tu vůni nasával!
"Tak co, kam jedeš?" otázal jsem se. Bez odezvy. O několik vteřin později se slečna zdvihla a s nakrčeným nosem si odesla na druhý konec kupé. Nevěděl jsem, jestli mám jít blíž, nebo zůstat, kde jsem. Ale raději jsem zůstal. "To je ale horko, viď?" zkusil jsem nahodit návnadu podruhé. Opět neodpověděla. Já se však nevzdával. Proč by se se mnou nechtěla bavit? Vždyť jsem jí nic neudělal, byl jsem jen milý! "Já jsem Kazimír a ty?" Tentokrát již hlavu zvednula. Podívala se na mě, celá zamračená a řekla:"Drž už hubu, ty zoufalče a přestaň to na mě zkoušet. Opravdu sis myslel, že někdo jako já by se natolik snížil, aby si něco začal s někým jako ty? Pche!" načež opět sklopila hlavu k telefonu a vložila si do uší sluchátka, aby mě již neslyšela. Cítil jsem, jak se mi do očí začínají nahrnovat slzy. Rychle jsem vytáhl ze zavazadla knihu, zabořil jsem se hluboko do sedačky a začal předstírat, že čtu, aby nebylo vidět mé od slz se lesknoucí oči. Až do cílové stanice ani jeden z nás nepromluvil.

Jsem slepý k realitě!

29. prosince 2016 v 11:16 | Kazimír Kraťas

Jsem slepý! Jsem slepý k realitě! A nejhorší je, že lžu sám sobě. Že jsem vlastně šťastný, že mě třeba někdo má rád, že mě třeba někdo i uznává, že třeba rodiče nelitujou toho, že si v tu osudnou noc nevzali raději gumu... Že můj blog má vlastně motivovat stejné zoufalce, jako jsem já, k lepšímu životu... Co si to nalhávám sakra? Nedokážu motivovat ani sám sebe.
Strašně rád hledám útočiště ve sledování anime. To je tak krásný svět. V mnoha takových seriálech je hlavní postavou naprostý outsider, který se však časem změní, stane se oblíbeným, najde si holku... Co třeba takový Naruto? Jako malého ho lidé nenáviděli, báli se ho, nechtěli s ním mít nic společného. A za několik set dílů? Byl z něho doslova hrdina a miláček davů. Nebo takový Haru z Accel Worldu. Byl to neoblíbený tlouštík, ale pak začal chodit s tou nejvíc sexy holkou na škole! Sním o tom, že jednou budu stejný jako tito hrdinové z anime seriálů. Ale to je lež! Anime není realita a nikdy nebude! Otevřu oči a vidím pravdu - že jsem na dně, sám a opovrhovaný.
Často před spaním přemýšlím, jaký bych chtěl být. Jak by asi můj život vypadal, kdybych se narodil jako někdo jiný... Jaké by to asi muselo být nepopsatelně úžasné, kdybych byl oblíbený. Kdyby mě občas lidi pochválili, občas mě někdo sám od sebe pozdravil, usmál se na mě. Kdybych někdy mohl najít svou vysněnou princeznu, pro kterou bych klidně zemřel, nebo šel na konec světa. Těsně, než usnu, se často utvrzuji, že hned druhý den všechno změním. Že začnu nový život. Občas jsem to i zkoušel... párkrát jsem se hned po probuzení začal snažit brát všechno pozitivně. Dal jsem si ranní rozcvičku, zdravou snídani, zopakoval jsem si látku do školy a pln možná až přehnané pozitivity jsem se vydal do školy. Než se však den dochýlil ke svému konci, tvrdá realita mě vždy srazila na kolena. Život mi říká:"Ne! Ty sem nepatříš, máš navždy zůstat vyvrhelem!" Je toho moc! Jsem už až moc v prdeli, než abych se z toho vyhrabal. Je to až moc dlouhá cesta, než abych jí zvládl ujít. A možná za to můžou i rodiče! Jsem totiž jedináček a moji rodiče i prarodiče se vždy strašně starali, abych si nikdy neublížil, aby se mi nikdy nic nestalo, všechno vždycky dělali za mě. Nemusel jsem hnout ani prstem a měl jsem všechno, co jsem chtěl. Nikdy mě nepouštěli ven, aby mě nepřepadl pedofil nebo něco takového. Dokonce i teď protestují, když chci nekam jít, což se ovšem stává vyjímečně. A kam jdeš? A s kým tam jdeš? A proč tam jdeš? A jak se jmenují? A kolik jim je? A odkud je znáš? Než abych na tohle všechno odpověděl rodičům, tak raději zůstanu sedět doma. Jsem ze všeho posranej až za ušima. Z lidí, z holek, z neznámých míst, z nových činností... V mých osmnácti si neumím udělat ani čaj, ani svačinu do školy, neumím uvařit ani párky nebo vajíčka, neumím složit oblečení. Asi tak tři roky zpátky mi ještě máma stlala postele a babička mě sprchovala. V mém věku už někteří lidé bydlí sami, vydělávají si!!! Nevím, fakt netuším, co budu dělat, až jednou budu bydlet sám. Teda jestli to vůbec někdy bude. Však rodiče mě stejně nepustí z domu. Navždy budu žít s nima, jako jejich malý chlapeček.
Nedávno mi jeden spolužák bez okolků natvrdo a do očí řekl, že ho seru. To mě strašně zdrtilo. Nahrnuly se mi slzy do očí a musel jsem odběhnout na záchod, kde jsem se vybrečel. Pak jsem ještě přišel pozdě na hodinu, samozřejmě se zarudlýma očima a ještě jsem dostal zjebýno od učitele. Já se ke všem snažím chovat velmi přátelsky, možná až uctivě a poníženě. A oni na mě takhle! Nikdo si mě neváží, nikdo mě neuznává. Už jen to, když vidím, jak se ráno lidi zdraví a mě nikdy nikdo nepozdraví, mi rve srdce. Proč si nemůžu užít alespoň trochu toho štěstí?
Rád bych se zabil, ale nemám na to koule. Bojím se toho. Utopit se nemůžu, protože se bojím vody. Nechat se přejet vlakem taky nemůžu, bojím se vlaků. Nemůžu ani skočit z mostu, protože se bojím výšek. Nemůžu se podřezat, protože se bojím injekcí a ostrých předmětů. Nemůžu se oběsit, protože mám strach z toho, že to nevyjde, nestrhnu si vaz a místo toho se budu dlouhé minuty dusit a dávit. Předávkovat léky se taky nemůžu, protože nemám rád polykání tabletek. Dokud to šlo, až do nejzasšího věku jsem vždy bral jen sirupy. Nemůžu se ani zastřelit, protože nemám kde sehnat zbraň. I kdybych si jí měl koupit tajně na Dark Webu bez zbrojního pasu, tak nemůžu. Sice mám peníze, ale s mým kapesným hospodaří rodiče. Takže v podstatě ty peníze moje nejsou. Mám sice kreditní kartu, ale neznám ani svůj PIN. Rodiče mi navíc kontrolují každičký pohyb na účtě. Najde se někdo, kdo mi poradí, jak z toho ven? Nebo někdo, kdo bude tak hodný a zabije mě?

Měl bych se chválit?

29. prosince 2016 v 11:08 | Kazimír Kraťas
Již několikrát v komentářích pod mými články padl názor, že bych se měl víc zabývat mými světlými stránkami a že bych se měl umět pochválit za to, v čem vynikám. Ano, já samozřejmě vím a chápu, jak moc důležité je umět se pochválit za to, v čem jste dobří. Četl jsem to už kdysi - na jednom motivačním webu, zabývajícím se oblastí osobního rozvoje. Bylo to kdysi dávno - ve chvílích, kdy jsem se bláhově domníval, že dokážu změnit svůj život a třeba se stát i lepším člověkem. I můj psycholog, kterého navštěvuji, mi poradil to samé - abych se více chválil.
Jenže upřímně, já doopravdy nejsem dobrý v ničem.
Jistě, objektivně musím přiznat, že jsou oblasti ve kterých jsem špatný, ale nadruhou stranu existují i oblasti, ve kterých jsem ještě horší. Takže úrovně mých schopností se skutečně liší jedna od druhé. Ale co s tím? I kdybych přece našel něco, v čem jsem trochu dobrý, vždycky se najdou stovky, ba možná i celé milióny lidí, kteří budou v tom samém ještě mnohem lepší než já. A krom toho mě baví činnosti, které nikoho nezajímají a které vůbec nejsou žádným způsobem užitečné. Když je někdo dobrý třeba v jazycích, nebo komunikaci s lidmi, tak to je něco jiného. Ale koho zajímá, že mě třeba baví poezie?

Balicí hlášky

29. prosince 2016 v 11:04 | Kazimír Kraťas
Kdykoli vidím pěknou holku, kterou bych rád oslovil, okamžitě mám v hlavě prázdno a nikdy mě nenapadne, co bych měl říct... "Kolik je hodin?" "Ahoj jak se máš?" "Čau, já jsem Kazimírek?" Zkrátka nevím. Takže proč nepoužít věc, které se říká balící hláška? To si můžete dobře připravit předem a hlavně to bývá dost vtipné! Tady je přehled nejlepších z nich!

  • Máš ráda vítr, slečno? Já že bych ti ho tam fouknul!
  • Ve vesmíru je hodně černých děr. Ale já chci jen tu tvoji!
  • Řekl bych ti jeden takový příběh - o mém penisu. Ale bohužel je moc dlouhý.
  • Promiň, ale ztratil jsem se. Kudy se jde k tobě domů?
  • Mám penis a nůž! A jedno z toho v tobě dnes večer skončí!
  • Trpím vážnou nemocí! Pokud nebudu mít do půl hodiny sex, tak umřu! Snad mě necheš mít na svědomí!
  • Zapomněl jsem své telefonní číslo... nemohl bych dostat tvoje?
  • Můžu vás pozvat na kávu, slečno, nebo jdeme rovnou ke mně?
  • Mám nedostatek vápníku, můžu si cucnout?
  • Věříš na lásku na první pohled? Jestli ne, klidně přijdu znova.
  • Kdyby jsi byla úhloměr a já úhel, zjistila by jsi, že já jsem ten pravý.
  • Nemůžu odolat nutkání udělat tě nejšťastnější ženou na světě.
  • Myslím, že je něco špatně s mým mobilem... aha už vím! Není v něm tvoje číslo!
  • Ahoj! Jmenuji se "Ten pravý". Prý jsi mě hledala!
  • Není tvůj táta farmář? Právě totiž koukám na dva šťavnaté melouny!
  • Není tvůj táta pekař? Jsi docela slušná buchta!
  • Nemáš mapu? Ztrácím se v tvých očích!
  • Ahoj, můžu si tě přát k Vánocům?
  • Sice nejsem gynekolog, ale klidně se rád mrknu.
  • Kdybych dostal pět korun vždy, když vidím někoho tak krásného, jako jsi ty, tak bych měl pět korun.
  • Měla bys sex s někým, jehož jméno neznáš? Ne? Tak já jsem Kazimír!
  • Jsi tak sladká, až mě z toho začaly bolet zuby!
  • Neviděli jsme se už někdy? Vypadáš totiž jako moje budoucí přítelkyně.
  • Tohle je jeden z těch momentů, kdy jsem fakt rád, že nejsem slepý.
  • Máš pěkné boty... pojď si zašukat!
  • Obloha je modrá, sluníčko svítí... pojď, uděláme si děti.
  • Jsi věřící? Právě jsi totiž odpověděla na moje modlitby.
  • Moje láska k tobě je jako průjem, už to prostě neudržím!
  • Ahoj! Pamatuješ si mě? Ne? Vždyť jsme se viděli v mých snech!
  • Nepracuješ v NASA? Tvá krása totiž rozhodně není z tohohle světa!
  • Věděla jsi, že kůže je největší lidský orgán? Jo? Tak v mém případě to ovšem moc neplatí.
  • Máš pěkné nohy. Kdy mají otvírací hodiny?
  • Máš provázek? Já jen, že bych s tebou chtěl navázat konverzaci.
  • Chceš vědět, co si o tobě lidi říkají za tvými zády? Luxusní prdelka!
  • Vypadáš přesně jako moje třetí holka! Ale když to tak počítám... měl jsem zatím jen dvě.
  • Bolelo tě, když jsi spadla z nebe?
  • Pěkný oči, můžu si sáhnout?
  • Víš, že líbání je řečí lásky? Super, tak si pojď popovídat.
  • Víš, co by se k tobě perfektně hodilo? Já.
  • Ahoj. Nemám do čeho píchnout, nechceš mi pomoct?
  • Bojíš se bouřky? Ne? To je dobře, já ho mám totiž jako hrom!

Asi dvě, nebo tři hlášky z tohoto seznamu jsem osobně vyzkoušel. Třeba:"Ahoj! Pamatuješ si mě? Ne? Vždyť jsme se viděli v mých snech!" No, sice to nevyšlo, ale to vůbec nevadí, nedejte se tím odradit. Možná to bude tím, že jsem se při vyslovování této hlášky asi šestkrát zadrhnul... Takže se nebojte a zkoušejte! Statistika mluví jasně. S dostatečným počtem pokusů to prostě jednou vyjde.

Šance na nalezení holky?

22. prosince 2016 v 15:20 | Kazimír Kraťas

Pokusil jsem se tak nějak zhruba analyzovat mé šance na nalezení holky. A je to hodně bledé... Ale pořád lepší mít reálnou představu než falešnou naději...
Na světě žije 7 miliard lidí. Z toho umí jen 16 milionů mluvit česky nebo alespoň slovensky. Z těch 16 milionů jsou zhruba půlka chlapi. Zbývá 8 milionů žen. Z toho jsou možná tak ani ne 2 miliony holek v mém věku. Z těch 2 milionů holek je tak 50, kterým bych se líbil. Z těch 50 je tak 20, které by mě měly rády. A z těch 20 je tak 10 holek, které bych měl zároveň rád i já. Těchto deset vyvolených holek bych musel být schopen najít na ploše o rozloze asi tak 130 000 kilometrů čtverečních. Nehledě na to, že těchto deset holek bych byl muset být schopen sbalit... Tak to mi můžete přát hodně štěstí...
Možná bych měl začít sázet do Sportky. Šance na výhru je totiž v porovnání s tím mnohem větší...

Krutá pravda všem panicům

22. prosince 2016 v 14:28 | Kazimír Kraťas


Na internetu, zejména pak na různých diskuzních fórech, jsem viděl již hodně příspěvků, v nichž nějaký hodně mladý (dejme tomu tak od 15 do 20 let) panic zoufal nad svým životem. To by mi ovšem vůbec nevadilo, protože já sám jsem koneckonců jeden z nich... Ano, i já si často vylévám srdíčko na internetových diskuzích... Už vlastně ani neočekávám, že by mi mohl někdo doopravdy pomoci... Spíš se jen chci vypsat. Nejvíc mě ovšem vytáčí ty dementní rady ostatních uživatelů, které se na těchto fórech objevují... Vždycky se tam objeví alespoň jeden debilní názor podobného znění: "Nezoufej! Teď tě možná holky odmítají, ale nic si z toho nedělej a zůstaň jaký jsi! Až budou holky starší, tak zmoudří, změní se jim priority a ty budeš na roztrhání!"

Jasně, vy vztahoví odborníci. To už spíš uvěřím tomu, že Carrie Kirsten nevykouřila manažera BMW. I když... vlastně to není tak úplně lež. Jen je potřeba to uvést na pravou míru, holky v pokročilejším věku rozhodně nezmoudří, spíše se z nich stávají vypočítavé mrchy, intrikářky a vychcané manipulátorky.

Někdy po dvacítce už totiž holkám začne pomalu docházet, že užívat si každý večer v klubu s těma nejlepšíma klukama je sice fajn, ale chtělo by to taky nějakýho toho zaopatřovatele, nějakou sociální jistotu. Nějakou základnu, či "výchozí tábor" pro jejich bujaré pařby plné semene a kokainu. Protože frajer z diskošky je možná luxusně vymrdá, ale životní jistota do budoucna to není. A kdo je tím ideálním zaopatřovatelem? Právě zoufalý panic, který už by chtěl konečně strašně moc pečovat o nějakou svojí princeznu. Nejlépe takový, který se "dobře učil" a našel si dobrou práci s vidinou, že si konečně nějakou dívku najde. Neříkám, že se mu to nepovede. Samozřejmě že povede. S dobrou prací je nalezení holky naprosto snadné. Jenže ta holka se tím hodným zaopatřovatelem nechá jen rozmazlovat a obskakovat. Snídaně do postýlky, kabelčičky, nákupíčky, kytičky, bonboniérky, plyšáčci, kafíčka, večeřičky, PIČOVINKY! Jednou za měsíc mu teda možná roztáhne i ty nožky aby se neřeklo... Většinou ji ale "bolí hlava". Počkat, nemohlo by to být z té lajny kokainu, kterou včera v klubu vysosala ze záchodovýho prkýnka, zatímco jí do prdele nakládal nějaký Ronaldo? O tom však bláhový manžel či partner, který musí celý den makat, aby zaplatil rozmary své dívky, vůbec neví. Upokojen výpovědí své partnerky "Jdu za kamarádkama." sedí spokojeně doma, zatímco ona chodí každý večer do klubů a vesele si tam vyšukává s vědomím, že je sociálně zajištěná a může si neomezeně a nerušeně užívat.

Takže jo, drazí panicové, ti, co vám na internetu radí, abyste zůstali takoví jací jste a čekali, až se ženám "změní priority", tak rozhodně mají pravdu. Tu holku si pravděpodobně najdete. Ale místní rozumbradové už vám zřejmě tak trochu zapomněli říct, že ta holka, která se na vás přilepí, vás bude jen využívat. Budete jakási její záchranná základna a jisté zázemí, aby si mohla nezřízeně užívat života.


P.S: Možná si myslíte, že tohle se týká jen těch nejluxusnějcíh sexy bloncek, které si doma vydržují prachatého manažera. Ale to není pravda. Dneska mají i úplně normální holky takovéto královské manýry. Samy jsou průměrné až podprůměrné, ale nejradši by chtěly mít doma nějakého frajírka, nejlépe křížence Dana Bilzeriana, Billa Gatesa, Gerarda Butlera, Cristiana Ronalda, Goerge Clooneyho, Johnnyho Deppa a Roberta Downeyho. Obyčejný kluk je pro ně naprostý kus hovna!
Mluvím z vlastní zkušenosti. Ač se mi samozřejmě fyzicky líbí i ony nechvalně známé zlatokopky (přestože jsem naprosto přesvědčen o jejich duševní zaostalosti), zatím jsem byl vždy zamilován do úplně obyčejných holek, které by možná leckdo označil za podprůměrné. Byly to však všechno moc milé a fajn slečny a já je měl rád. Ale bohužel, i tahle obyčejná děvčata mě měla úplně v prdeli a raději pokukovala po nějacích diskotékových frajírcích, načež později břečely na mém rameni, že je nikdy nemůžou mít...

Chci mít srdce z kovu!

21. listopadu 2016 v 16:49 | Kazimír Kraťas
Jakmile jsem uviděl název tématu pro dnešní týden, v mé hlavě se okamžitě rozpoutal hotový vír myšlenek a úvah. Ponořil jsem se hluboko do své fantasie a zasnil jsem se... Ach! Jaké by to asi bylo krásné, kdybych měl srdce z kovu! Ptáte se proč? Hned vám to jednoduše vysvětlím!

Kdybych měl spočítat, kolikrát se mi stalo, že jsem měl rád nějakou dívku, ale ona se mnou vytřela podlahu, nakopla mě do řiti a ještě po mně na rozloučenou plivla, dopočítal bych se k číslu většímu, než je váha Fattyho Pilowa. A to v gramech! Ale ne, to je trapný přirovnání. Tak zkusím vymyslet něco lepšího... - dopočítal bych se k číslu většímu, než je počet kluků, kterým roztáhla nohy průměrná beauty vlogerka. A možná i beauty blogerka. Ale prdlajs! To je taky špatný přirovnání. Každej ví, že beauty vlogerky jsou ve zásadě relativně slušné, skromné a inteligentní holky
Ale pozor. Ještě neodcházejte od svých obrazovek, jelikož já už jsem na jedno dokonale trefné přirovnání přišel! Kdybych měl spočítat, kolikrát se mi stalo, že jsem měl rád nějakou dívku, ale ona se mnou vytřela podlahu, nakopla mě do řiti a ještě po mně na rozloučenou plivla, dopočítal bych se k číslu většímu, než je délka mého údu v pikometrech.

Okej, tak doufám, že už vám tak nějak stihlo dojít, že v balení holek jsem asi stejně tak dobrý, jako Justin Bieber ve zpívání goregrind metalu. Nicméně, kdybych měl srdce z kovu, už nikdy by se mi nemohlo stát, že by mi ho nějaká namyšlená štětina zlomila! Co zlomila... rozervala na kusy! Vlastně se ještě divím, že po tom, kolikrát jsem dostal od holek deku, ještě vůbec žiju. Ale vidíte, žiju!

Kdybych tak měl to srdce z kovu, stal by se ze mne hrdina takového formátu, jakého můžete vidět v tomto krátkém komixu.

Nicméně, fakt, že bych již necítil emoce a zhrzená láska by se mne už nemohla nijak dotknout, přineslo by mi kovové srdce ještě jednu další obrovskou výhodu. Konečně by se o mne začal někdo zajímat! A víte kdo? Já vím to povím! No přece naši nepřizpůsobiví spoluobčané. To si umím představit, ten zájem! I když by záleželo, z jakého kovu by to srdce bylo... Železo nebo cín by je asi moc nevytrhlo, ale taková platina nebo zlato... No, možná, že bych na to sbalil i nějakou bystrou romskou dívčinu a třeba bych i konečně zasunul...

Ženy již nebudou potřeba!

14. listopadu 2016 v 15:47 | Kazimír Kraťas
Být panicem je rozhodně velice špatné a ostudné, ale ač jsem zatvrzelým pesimistou až do morku kostí, pro tentokrát bych snad mohl udělat výjimku a podívat se na svou současnou situaci z té lepší stránky. Jsem sice panic, ale žiju v jednadvacátém století! Vývoj jde rychle kupředu! A dokonce i takové břemeno jako panictví bude zanedlouho díky pokroku vyřešeno! A co víc! Díky neustálému technologickému vývoji nebudou zanedlouho vůbec potřeba k životu ženy! Brzy nastane ta krásná doba, kdy už zlatokopky nebudou moci omamovat muže svou kundou!

Ptáte se, co tím myslím? No dobře, podíváme se na to trochu blíže. Na co vlastně my chlapi (i když já jsem spíš slečinka) potřebujeme ženský? Sex, vaření, sex, uklízení, sex, rození harantů a sex. Nic víc. Už v tuto chvíli však stojíme jednou nohou v nové éře, kdy k tomu všemu nebudou ženy potřeba! Však se jen podívejme na zdokonalování erotických pomůcek!
Dnes již můžete pořídit úžasné realistické vagíny! Vývojáři také pracují na speciálních erotických videohrách ve virtuální realitě. Díky speciálním brýlím a herní konzolí, do které se vsouvá penis, bude zážitek opravdu realistický. Budete si moci zvolit jakoukoli vysněnou virtuální krasavici a pořádně jí naložit!
V dnešní době již existují umělé realistické panny, s nimiž je sex stejně opravdový jako s ženou. Narozdíl od skutečných žen vám ale tyto panny nikdy neodepřou mrd, neotěhotní a nemají hloupý kecy. Navíc si takovou pannu můžete nechat navrhnout přímo podle vašich nejbláznivějších snů a ideálů krásy. Tímto stylem si budete moci zašukat s tak krásnými ženami, na které byste si ve skutečném životě mohli rovnou nechat zajít chuť. Tyto plastové krasavice navíc nikdy nezestárnou! Zůstanou půvabné napořád. Už nebudete muset snášet život pod psa s nějakou starou a protivnou Mařenou, která vás pořád buzeruje.
Dalším levelem a hudbou nedaleké budoucnosti jsou sexuální roboti. Ti sice již trochu kecat budou, ale pouze takové věci, které chceme my muži slyšet. Krom toho vám i navaří a poklidí. Již brzy se film Stepfordské paničky stane sladkou skutečností a skutečné dívky a děvky se budou moci jít vysrat!

A co se týče reprodukce naší populace, zřejmě ani k tomu již brzy nebudou ženy potřeba! Nejnovější výzkumy doktora Anthonyho Perryho ukazují, že k narození dítěte zřejmě vůbec není potřeba oplozené ženské vajíčko. Aktuální pokusy na myších dokazují, že ke vzniku embrya stačí mužské sperma, které uměle oplodní dospělé kožní buňky. Tímto stylem se budou dva muži schopni stát biologickými rodiči jednoho dítěte. Za pár desítek let už se děti nebudou rodit, ale pěstovat v laboratorních podmínkách.

(Je to neuvěřitelné, ale tahle kočka je ve skutečnosti robot!)

Už však vidím všechny ty argumenty v komentářích "Umělá žena ti ale nikdy nebude schopna poskytnout lásku!" Láska?! Směšná to věc! Kdo potřebuje lásku? K čemu je vlastně ta zasraná láska? Teď mám na mysli lásku partnerskou, nikoli lásku ke žrádlu, videohrám, alkoholu, lásku k rodičům, či ke zvířatům... Ty naopak velice podporuju! I když jak nad tím přemýšlím, tak láska ke zvířatům může být zároveň láskou partnerskou... Ale to už zabíháme do přílišných detailů. Zkrátka se snažím poukázat na to, kolik lidí zůstalo kvůli lásce se zlomeným srdcem! Kolik lidí skončilo kvůli lásce na psychiatrii, nebo spáchalo sebevraždu! Kolik lidí se kvůli nešťastné lásce rozvedlo a přeneslo tak utrpení i na své děti. Láska je pejčovina a musí být vymýcena!

Takže ženy, dívky, dámy, paní, zlatokopky, děvky, štětky! Slyšeli jste to? Roboti nás ukojí, navaří a poklidí. Lásku nepotřebujeme a děcka se budou pěstovat jako brambory na poli. Co jiného nám můžete nabídnout? Začátek konce ženské populace právě nastal!

JustinQův koncert v Praze

13. listopadu 2016 v 12:15 | Kazimír Kraťas

Tak a je to za námi! Včera 12.11.2016 proběhl koncert JustýnQua Biebera v pražské O2 Aréně. I když mám dojem, že zdůrazňování této informace je jako nosit sovy do Athén, poněvadž na Facebooku se teďka v podstatě nic jinýho ani neřeší.

Na mé tváři se musel chtě nechtě objevit shovívavý úsměv, když jsem si pár dnů před koncertem pročítal příspěvky natěšených fanynek. "Už jen pár hodin do splnění mého největšího snu!" "Panebože, já se nedočkavostí celá klepu, už nemůžu ani spát, jsem psychicky totálně na dně!" "Všichni mi říkali, že ho nikdy neuvidím, ale já si šla za svým snem a konečně to dokázala!" No tý vóle... Ony jsou z toho hotový snad ještě víc, než Daniel Herman ze setkání s Dalajlámou... Až jsem se při čtení všech těch příspěvků začal trochu strachovat, aby snad z toho ony dívenky nakonec nezkolabovaly (ale ne, kecám, ať klidně zkolabují, krávy). Je to samozřejmě každýho věc, ale pokud je vaším životním cílem setkání s JB, tak to máte teda hodně nízké nároky.

(Tak už chápu, proč jsou všechny Justíkovy fanynky
tak vygumované! Aby taky ne, když chodily na tak
kvalitní a prestižní školu!)

Tolik povyku pro jednu nagelovanou hlavu... Tolik povyku pro setkání s jakýmsi egoistickým bazerantem, který má nějaké fanynky totálně zasunuté v prdeli. Tolik povyku pro koncert na playback... Jo, pokud se mi tady nějaká pipka bude pokoušet říkat, že není pravda, že si Justin neváží svých fanynek, tak řeknu jen jedno: Není snad playback největším gestem neúcty k fanouškům? I když v případě Justina by se to mělo přejmenovat spíše na blejback (i když já to celkem chápu, ze všech těch vymytých mozků je mi taky často do blití).

(Když nad tím teď tak přemýšlím, Justin Bieber by se dal přirovnat k nějakému slovenskému bačovi. Oba dva totiž mají obrovské stádo naprosto oddaných oveček, které jim bez velkých keců nastaví anál.)

Sice jsem se zařekl, že nebudu zjišťovat žádné podrobnosti z Justýnina koncertu, ale když jsem narazil na jeden obrázek, prostě jsem se k tomu musel vyjádřit... Justin Bieber měl na sobě po celou dobu koncertu tričko slavné metalové kapely Metallica. Větší paradox snad být nemůže. A můžete být jisti, že jsem se po zjištění této informace pěkně nahlas a od srdce zasmál. To je to samé, jako kdyby nějaká brutální death metalová kapela nosila tričko Evy a Vaška.
Přesto bych však za to chtěl Justinovi poděkovat. Tímto činem mi dal do rukou velmi silný argument. Až se zas budu hádat s nějakou štětkou o hudbě a ona řekne "Metal je sračka!", já jí řeknu "Vážně? Hlavně že Justin Bieber měl na sobě při koncertu tričko Metallicy, nejslavnější metalové kapely všech dob." V takovémhle případě bude zmanipulovaná fanynka zahnána do rohu. Buď bude muset přiznat, že "na tom metalu možná přece jenom něco bude, když to poslouchá i JustineQ", nebo bude muset přiznat, že Justin Bieber je jen pozér, který nosí trička kapel, které vůbec neposlouchá.


Tímto bych vám také rád názorně demonstroval inteligenci Bieberovo fanynek. Toto totiž nebylo poprvé, co Justin nosil tričko nějaké rockové, či metalové kapely. Před nějakou dobou měl na sobě tuším tričko Nirvany. A právě kvůli tomu jsem se dostal do sporu s jednou "kamarádkou" (rozuměj s holkou, kterou mám na Facebooku v přátelích). Vmetl jsem jí tento fakt do ksichtu a ona mi na to řekla "Každý si může nosit co chce!" Vážně? Přitom když jsem se té samé holky už nějakou dobu předtím ptal na to, jaký má názor na kluky, kteří nosí trika Justina Biebera jen proto, aby se zalíbily holkám, měla na to názor velice negativní. Ahá, takže když je pozérem náhodný obyčejný kluk, tak je to špatně, ale když je pozérem Justin Bieber, tak je to v pořádku. Jo, to dává smysl :0)). Někdy mám pocit, že fanynky by Justinovi odpustily snad i vraždu...
Celkově všechny argumenty Justinovo fanynek jsou naprosto liché a dají se snadno vyvrátit. Ale jak už to bývá, ať už se proti Justinovi najde jakákoli špína, jeho fanynky si to dokážou vždycky nějak zdůvodnit a omluvit ho. To je nekonečný souboj a nemá tedy cenu jim to vyvracet... Však ony jednou dospějí...

Už teď je mi jasné, že mi sem nějaké holky napíšou, že mu jen závidím. A já na to musím říct, že to je pochopitelně pravda. Ano, závidím mu! Však kdo z kluků by mu nezáviděl?! Má tolik fanynek, že kdyby se měl s každou z nich vyspat, ani do konce života by to nemohl stihnout (a to je pro mě jakožto panice představa naprosto neuvěřitelná). I když mám takový dojem, že by pak musel zbytek života strávit ve vězení za hromadnou pedofilii. Ale něco mi říká, že vězeňské sprchy by pro něj vlastně nijak zvlášť hrozným trestem nebyly... Takže ano, závidím mu. Ale kdybych si měl vybrat, tak se přece jen stanu mnohem raději Danem Bilzerianem.

Anketa: Jak do budoucna naložit se svým životem?

12. listopadu 2016 v 19:32 | Kazimír Kraťas

Nikdo jistě nemůže popřít, že já osobně jsem skutečně výjimečné individuum. Ne sice zrovna v tom dobrém smyslu, ale rozhodně jsem neobyčejný. A tento můj neobyčejný život mi do budoucna otvírá mnoho dvířek, které zůstávají ostatním lidem zavřená. Vždyť moje současná situace mi dovoluje dát se tolika různými směry! Až mi z toho jde hlava kolem! A právě proto potřebuji vaši pomoc a vaše ctěné rady! Sestavil jsem anketu v níž naleznete všechny možné i nemožné varianty pro můj budoucí život. A já po vás chci, abyste mi pomohli vybrat tu nejlepší volbu. Anketu najdete pod článkem! Budu se těšit na vaši pomocnou ruku!

Veršované přiznání o mém panictví

11. listopadu 2016 v 23:19 | Kazimír Kraťas
Všechny ženy po mě touží,
při souloži křičely.
Probouzím se v mokré louži
s jedním prstem v prdeli.
Mám zkažený celý den,
byl to jenom mokrý sen!

Ten můj život stojí za nic,
jsem všem jenom pro ostudu.
v osmnácti stále panic
s podprůměrnou délkou údu.

Jsem vlastníkem duše hodné
a polibek svůj jediný
obdržel jsem jednoho dne
od tetičky na jmeniny.

Mám na tváři ruměnec,
když jde kolem holka.
A mám hlas jak kleštěnec
s IQ level Školka.

Z přítomnosti hezké holky,
mám hned v gatích stojáka,
seru si do kamizolky
pořádného hnědáka.

Včera potkal jsem tři dámy,
kterápak as, která dá mi?
Bláznivé to bylo snění,
zmůžu se jen na honění.
Ještěže mám, Bohu díky,
papírové kapesníky!

Byť jsem umělecká duše,
holky reagují suše.
Dnes to nemá básník snadné,
po verších jsou dívky chladné.

Dnešní holky to jsou nány,
každá druhá kurva je,
Pohrdají elegány,
nechtěj' hodné šohaje.
Selhal u nich zřejmě zčásti
rodinný vliv výchovný,
kundu mají ve třinácti
jako vjezd do pískovny.
Všechny zlitý jako dogy,
hulej, kouří, berou drogy.
A já sedím doma sám,
neb nekouřím, nechlastám.

Na blázinec už jsem zralý,
jsem přírodní úkaz.
Jsem mentálně zaostalý
a mám na to průkaz!

Naděj byla zpočátku,
teď jdu vázat oprátku.
Nikdo nechce obludu,
chybět tady nebudu.

Stát se mnichem?

11. listopadu 2016 v 23:11 | Kazimír Kraťas

Poslední dobou už vážně nevím, jak s tím svým panictvím naložit. Kdysi jsem slyšel něco o nějaké dívce, která vydražila své panictví na internetu. To ovšem nepřichází v mém případě vůbec v úvahu, nakonec bych musel ještě platit já a ani tak by to nikdo nechtěl. Taky mě napadlo, že bych se mohl nechat zabásnout. V lochu bych totiž přišel o panictví zaručeně. Nikdy jsem ovšem příliš neholdoval společným sprchám. Z pochopitelných důvodů, neboť můj ubohý mraveneček není leckdy z dálky ani vidět a zblízka připomíná spíše klitoris. Občas tedy osazenstvo sprch mívá podezření, že jsem ve skutečnosti jakási znetvořená děva bez cecků, která přišla do pánských sprch špehovat. Krom toho, scénerie s oprýskanými dlaždičkami a hloučkem obtloustlých chlupatých trestanců s ublemstanými šuliny mi rozhodně nepřipadá moc romantická a už vůbec ne ideální pro mé poprvé.
Takže co to vyřešit jinak? Co takhle přestat se o ztrátu panictví snažit? Mám se stát mnichem? Sice mi náboženství vůbec nic neříká, ale už konečně potřebuji něčí uznání! A proč ze své největší nevýhody (sice že jsem nechtěný panic) neudělat svou hlavní přednost? Ostatní členové mnišského řádu by mne jistě za můj život v počestnosti a za mou neposkvrněnost velmi chválili a uznávali. A alespoň bych si (třeba) našel i nějaké kamarády, nebo spíše bratry.
Vím, že teď už je na to trochu pozdě... Kdybych se byl býval stal ještě jako malý kluk ministrantem, dostalo by se mi od církevního hodnostáře tolika sexu, že bych se snad nemohl posadit ještě dnes.

Taky mi ještě na mysl přišli poustevníci. To přece také často bývají svatí věřící muži, nebo ne? Být takovým poustevníkem, to by se mi líbilo. Žít si v souladu s přírodou, daleko od civilizace, od elektroniky, shonu a chvatu, daleko od všech těch nenávistných a pohrdavých pohledů, které mne provází kudy chodím. Daleko od všech těch krásných žen a tím pádem také daleko od veškerého pokušení. A kdyby bylo přece jen nejhůř a na mne zas přišly nějaké vášně, mohl bych v nejhorším ošustit nějakou tu srnku, která by se zatoulala k mé poustevně.
Bohužel však netuším, zdali i dnes stále nějací poustevníci existují a jak se jimi lze stát. Ví o tom někdo z vás čtenářů něco? Veškeré info by mi velmi pomohlo!

Kam dál